Únava, která nelze vyřešit spánkem.

19. září 2016 v 17:59 | Error |  Thoughts
Kéžby... kéžby stačilo si na pár hodin lehnout, usnout a momentem, kdybych se probudila, by ta únava byla už dávno pryč. Jenže takhle to nefunguje. Bohužel.
Věřím tomu, že někteří z vás chápou přesně, co tím myslím. Pravděpodobně mnohem více lidí, než bych chtěla. Protože nic takového nikomu nepřeji.
A z čeho vlastně jsem už unavená?
Z pocitu, že nikdy nejsem dost dobrá.
Z pocitu, že tu neexistuje žádná možnost na to, abych mohla být někdy skutečně šťastná.
Z neustálé nenávisti k sobě samé.
Z pohrdavých pohledů ostatních.
Z toho, být až druhou (jestli vůbec) možností.
Z ospravedlňování.
Z ustupování.
Z říkání, že je to v pohodě, že je mi fajn, i když to tak vůbec není.
Ze strachu.
Ze svých myšlenek.
Ze sebe samé.
Z života.


Mermomocí se neustále snažím tyto myšlenky změnit. Zlepšit. Snažím se zlepšit samu sebe. Vyvíjet se. Každý den, od momentu kdy se vzvudím do chvíle kdy usínám. Jak sami můžete vidět, ne vždycky to zvládám.

 

stress

3. září 2016 v 21:29 | Error |  Thoughts
můj život v jedné větě.
nerozumím sama sobě.
pociťuji úzkost při naprostých banalitách.
jízda autobusem. zeptání se na něco v obchodě. vyjádření svého názoru. dlouhotrvající oční kontakt. telefonování.
proč?
už mě to nebaví. nebaví mě se neustále bát a nebaví mě neustále překonávat samu sebe.
jsem unavená.

Pocity před popravou.

1. září 2016 v 12:29 | Error |  Thoughts
Stažený žaludek.
Hororové scénaře, jak dnešek může dopadnout.
Živé představy jaký si udělám trapas.
Třesoucí se ruce.
Strach.
Bezmoc.
Úzkost.

Často se sama sebe ptám, proč jsem vlastně taková a jestli toto chování v mé povaze něco zapříčinilo. Tuhle část (stejně jako několik dalších - majoritní většinu abych byla upřímná) na sobě vážně nenávidím. Ne jenom, že mi stěžuje už tak dost stresové situace, ale dokonce mi i zabraňuje dělat věci, které bych dělat chtěla.
Jediné pozitivum na dnešním prvním dnu nové školy je, že tam jdu až ve dvě hodiny odpoledne. Už jsem se stihla v klidu vysprchovat, dát si kávu, přečíst si pár stránek knihy a alespoň něco do sebe nacpat jako snídani (hodně špatný nápad jen tak mimochodem). Když na to ale pohlížím teď, když píšu tenhle článek, raději bych tohle všechno obětovala jen abych to už měla za sebou. Představa, že domů přijedu až kolem páté/šesté hodiny... řekněme jenom, že mi žaludek dělá opravdu mistrovské přemety.
Je to jako kdyby můj mozek byl už naprogramový tak, že ze všeho dělá jde-mi-o-život situace. A já se za to nenávidím. Nezvládám už ani naprosto banální věci. Nechci být taková. Snažím se. Každý den se mermomocí snažím, překonávám se jenom abych to další den mohla podstupovat znovu. Jenomže to už zahýbám to úplně jiného tématu a stresuju se ještě víc, což teď momentálně vážně nepotřebuju.

Vidím to na další sprchu a instrumentální hudbu na uklidnění!
Doufám, že Váš první školní den nebyl ani trochu zlý a že jste to zvládli levou zadní. A doufám, že to tak budu mít i já.

 


Školní horor opět začíná

31. srpna 2016 v 19:29 | Error |  Thoughts
Zpátky do lavic. Bože.
Myslíte si, že není nic horšího, než se vracet do školy? Je - jít do nové školy. Střední je úspěšně za mnou a teď nastává další etapa mého života. Vysoká? Bohužel (více zde). Pouze jednoletý jazykový kurz, při kterým mi zůstane status studenta apod.
Upřímně a naprosto "překvapivě" se mi tam absolutně vůbec nechce. Jakožto introvert trpící úzkostí... pro mě bude zítřek sakra těžký den. A to hned od začátku, protože vlastně ani přesně nevím, kde ta škola je, ha. A jelikož mám výborný orientační nesmysl, bude to vážně zajímavé. Až... jestli zvládnu tuhle část, nastává ta horší, což je jít do místnosti plné cizích lidí, s kterými budu trávit další rok. Už teď mě děsí ty odsuzující a pohrdavé pohledy. Vážně doufám, že tam na žádné "teď nám řekněte něco o sobě" nehrajou, protože bych raději dostala facku, než abych o sobě něco musela říkat.
Jediná dobrá věc na tom je ta, že tam budu s mou nejlepší kamarádkou. JENŽE, ta tam z jistých důvodů právě ten první nejhorší den nemůže přijít! Takže v tom jsem sama a jsem posraná až za ušima.
Znát modlidbu, dnes večer se před spaním hezky na kolenou u postele pomodlím.

Každopádně bych Vám všem chtěla popřát ať to zítra zvládnete (a doufám, že to stejné popřejete vy mě, protože ááá)


Manuál pro život

20. června 2016 v 19:09 | Error |  Thoughts
buďte svý
pro sebe
ne pro ostatní

buďte svý
dělejte co milujete
milujte co děláte

buďte svý
nebojte se vyčnívat
nezapadejte do zkažené společnosti

budťe svý
než co zapomente, kdo jste

buďte svý
to je to nejlepší, co kdy můžete být

Chci svá slova zpátky.

16. června 2016 v 16:49 | Error |  Thoughts
Nehledejte v tom názvu žádnou metaforu, alegorii, nebo cokoliv jiného. Název je doslovný. Já chci svá slova zpět.
Není to myšleno tak, že bych chtěla vzít zpátky něco, co jsem řekla. Ne, takhle to myšleno skutečně není.
A jak že to tedy vlastně myslím? Pár hodin zpátky jsem procházela svůj šuplík a narazila jsem na své staré příběhy, které jsem dříve psala jako zběsilá. Stále nové, všechno nedokončené, protože mě pokaždé napadl jiný příběh, který bych mohla vložit na papír a takhle stále dokola. Už dlouhou dobu (několik měsíců určitě) si pohrávám s myšlenkou, že bych zase chtěla něco napsat. Jenže nevím co.
Sedla jsem si ke stolu, vypnula všechnu elektroniku, která by mě mohla rozptylovat, vzala papír, tužku a... nic. Zírala jsem na ten děsivě prázdný papír několik dlouhých minut a přišlo mi, že se mi vysmívá nad mou neschopností napsat jedinou větu. Kam odešly všechny ty nápady, postavy, zápletky, které jsem v hlavě měla před několika lety? Co mi je vzalo? Co mi vzalo mou vášeň nad psaním, můj drahý koníček?
Napsala jsem jedinou větu. Chci svá slova zpátky.
Vím, že je stále někde uvnitř sebe mám. Že tam jsou a čekají, až je najdu a vypustím je na papír přesně tak, jako kdysi. Ale jak je mám najít?

S cejchem šprta.

14. června 2016 v 17:49 | Error |  Thoughts
Šprte. Šprtko. Ty seš fakt hrozná šprtka! Zase jednička, že mě to vůbec nepřekvapuje ty šprte.
Šprt, šprt, šprt. Slýchávala jsem to pořád dokola a jsem vážně ráda za to, že už pravděpodobně nebudu muset. Uvidíme, jak se celá ta věc s vysokou školou vlastně vyvrbí.
Víte… já nevím, možná by mi to tak nevadilo, kdybych šprtem doopravdy byla. Ale já jím nebyla. Ano, dostávala jsem ve velké většině dobré známky. Pětky ne tak často, ale přesto byly. Na vysvědčení jsem měla skoro vždy vyznamenání a to i na střední. Odmaturovala jsem taktéž s ním. Ale dělá tohle ze mě šprta? Nikdy - NIKDY jsem neležela hodiny v učebnicích. Nikdy jsem učitelovi nepřipomínala, že nám zadával nějaký domácí úkol, nebo že máme psát písemku. Nikdy jsem se mu nesnažila vlézt do přízně. Zapomínala jsem úkoly, zapomínala jsem, že máme psát písemku, měla jsem taháky... Víte vlastně, jaká je definice šprta? Internet mi vyplivl tohle:
"Šprt je označení pro velmi pilného žáka, který má tendence naučit se vše nazpaměť. Typické pro šprta je to, že nerozumí vtipu a má specifické chování - pociťuje nutnost usměrňovat ostatní, napomínat je, popřípadě na ně a jejich chování upozorňovat a donášet. Ve třídě sedí co nejblíže učitelského stolu a v lavici bývá sám, pokud mu není násilně přidělen jiný spolužák. Pokud má kamarády, jedná se o další šprty stejného zaměření. Většina učitelů má šprty v oblibě a často je chválí a dávají za vzor ostatním." (zdroj http://kdojeto.superia.cz/hanlive/sprt.php jen kdyby někoho zajímal)
Nevěřte všemu, co se na internetu píše, jasně, bla bla bla, ale tohle pravdivý je, nemyslíte? A jak už jsem zmiňovala výše, tohle na mě tak úplně nesedí. A myslím, že se s tímhle neoprávněným ocejchováním potýká mnohem více studentů. Tak jsme schopní se něco na nějakou dobu naučit poměrně rychle a lehce… třeba jen dáváním pozoru při hodinách. To vám nedává právo nás označovat za šprty.
Takže… pro ty, kteří s tímhle cejchem musí žít… Hlavu vzhůru. Škola skončí. Ty lidi už pravděpodobně neuvidíte. Buďte dál sví a ačkoliv je to těžké - vím to - snažte se to nevnímat!

Zklamala jsem.

13. června 2016 v 16:09 | Error |  Thoughts
Přemítám nad tím, co je horší. Být zklamaný nebo vědět, že jste zklamali? Tak nějak si nemohu vybrat. Možná to je proto, že na mou momentální situaci mohu aplikovat to i to. Což je ještě horší. Zvládám to špatně, i když na rtech stále nosím úsměv a snažím se vypadat, jako kdyby se nic nestalo. Jde mi to. Předstírat jsem se už naučila. Je to dobře? Absolutně vůbec ne. Ale to odbočuji.
Vysoká škola. Měla být naprosto jasnou etapou mého života. Všichni s tím počítali tak jasně, že jsem s tím začala počítat i já. Vždycky jsem mívala dobré známky. Vyznamenání po celou základní školu. Dokonce i na střední. Maturita? Taktéž s ním. Prosím, nedělejte si ze mě obrázek šprta. Tím totiž nejsem. Prostě mi stačí při hodinách dávat pozor, párkrát si něco přečíst a na nějakou tu dobu to v hlavě zvládnu udržet. Neležím hodiny v učebnicích. Nikdy nepřipomínám, že nám učitelka zadala domácí úkol… Ale to zase odbočuji, i když mě tak napadá, že z tohoto by taky mohl být článek.
Takže zase zpátky k tématu… Myslím, že už jste si mohli odvodit, že jsem se na vysokou školu nedostala. Je to tak, není to dlouho, co mi přišly dva doporučené dopisy. "Ve znění pozdějších předpisů vás nepřijímám ke studiu." Ano, to stálo v obou dvou. Já to čekala. Věděla jsem, jak jsem přijímačky napsala. Připravovala jsem na to i rodiče. Odmávli to rukou a větou "Ale prosím tebe." No, tak tady to, milí rodičové máte.
Nejhorší byl bezpochyby taťka. Nekřičel. Nic mi nevyčítal. To ani mamka. ALE. Ještě teď se mu pořádně nemohu podívat do očí, protože tam vidím to zklamání. To na mě pro změnu křičí, jak kdybych způsobila konec světa. Jeho věta "Podívej se po nějakých školách, kde třeba berou bez přijímaček. Nebo mají ještě druhé kolo přijímacího řízení. Kvůli mně." Kvůli mně… Stále to slyším. Rezonuje mi to hlavě pořád do kola. Kvůli mně, kvůli mně.
Bolí to.
Zkusím se odvolat. Ukázalo se, že přijímačky jsem splnila. Ne nejlépe, ale dosáhla jsem potřebného počtu bodů. Kapacita byl ten problém. Prostě jsem se tam nevešla. Nevím, možná to vyjde, možná ne. Já se modlím za to, aby ano. Kvůli rodičům. Kvůli sobě? Ani nevím. Nejsem moc nadšená z představy dalšího studia. Ale copak mám na výběr, když absolutně vůbec nevím, co se životem? Ještě jsem se v ničem nenašla? A hele, máme tu nápad na další článek.
Možná si říkáte, že řeším malichernosti. Že byste chtěli mít moje problémy.
Upřímně? Není to zrovna banalita. A rozhodně to není to jediné, s čím bojuji.

Možná zpátky, možná ne.

12. června 2016 v 22:49 | Error |  Thoughts
Nemohu říct s jistotou, že se blogu zase začnu věnovat. Ráda bych. Chybí mi to. Ale vím moc dobře, kolik blogů projelo pod mýma rukama.
Tak jen kdyby to někoho zajímalo, právě teď se zase snažím začít...

Kam dál